Modlitba
Stále jsem ještě rozcitlivěná z předcházejících událostí.............
Dělím lidi na známé, kamarády a přátelé. Známých mám dost, kamarádů taky a přátelé si vybírám a není jich mnoho.
Jednoho dne jsem se potkala s kamarádkou, která má stejně staré dítě jako je Tomášek. Když se potkáme prohodíme pár slov, děti si pohrají a jdeme každá opět svou cestou. Věděla, že se chystám s Tomáškem do DSSky a tak se mě ptala jak jsme dopadli a jak se nám tam líbilo. Vylíčila jsem jí to o čem už jsem zde psala a debata pokračovala dál. Řekla jsem jí, že už jsem unavená a že už je toho na mě dost. Byla jsem v tom čase fakt na dně sil, ale po šesti letech v domácnosti, ve stereotypu a k tomu postižené dítě...myslím si, že se není čemu divit. A že každý má občas slabé chvilky. Najednou z jejich úst vyšla otázka, která mi stále zní v uších a stále nechápu jak k ní došla, jak jí mohla napadnout. Zeptala se, jestli jsem neuvažovala o tom dát Tomáška do ústavu. 
Jasněže neuvažovala, však je to mé dítě, které nemůže zato, že je postižené a žádá si mnohem víc lásky a porozumění. Byla jsem úplně v šoku, že jak si vůbec dovolila na něco tak šíííleně osobního, nereálného, citlivého anebo ani nevím jak to nazvat, zeptat. Však to jsem se taky potom mohla zeptat, jestli nedá své dítě v tomto věku na internát. Je to totéž, anebo to jen já tak vnímám? Není to první věc která mě na ni zaráží. Vždy když se potkáme spustí dookola jednu a tu samou písničku. Ach jo, kdyby byl Tomášek zdravučký, chodil by s jejím dítětem do školky. Potom po chvíli...kdyby byl Tomášek zdravučký, nastoupili by spolu do školy. ATD..ATD....ATD...
už jsem se přichytila, že po setkání s ní upadám do deprese. je mi zle a stále do plaču, ikdyž těsně před setkáním jsem šťastná, spokojená a vyrovnaná s osudem....Po té její poslední otázce ohledně ústavu jsem se rozhodla zdaleka se vyhýbat její společnosti. Nemám zapotřebí být frustrovaná otázkami CO BY BYLO KDYBY a pod......
Nejsem věřící a přesto mi v těžkých chlílích pomáhá táto modlitba
| Antoine de Saint-Exupéry- Modlitba |
 |
| Neprosím o zázrak - Pane, nýbrž o sílu pro všední den. Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne jistým, abych si uměl správně rozdělit čas. Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé. Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všiml záblesků světla a výšin a abych si alespoň tu a tam našel čas pro kulturní prožitek. Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější. Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme zrajeme. Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce. Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje. Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi abych uměl čekat. Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny. Víš jak velice potřebujeme přátelství. Dej, abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl. Propůjč mi nutné vnuknutí, abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra, se slovy nebo bez nich, na správném místě. Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi co si přeji, ale co potřebuji. Nauč mne umění malých kroků |
Komentáre
Prehľad komentárov
a přeji hodně sil , máš můj velký obdiv
Já také!
(Peta, 8. 10. 2009 16:50)
Víš, Silvi...
život JE těžký, ale jak říkám, když chceme, tak ho zvládneme...mě taky ty otázky dostanou, ale protože už se s nimi setkávám 15 let, vím, jak reagovat v sobě samé.Takový začarovaný kruh.Máš tam v té zahradě fontánu, ze které se chceš napít a dostat se k ní můžeš jedině tak, že si prosekáš roštím cestu k ní.Ale ono tím víc přibývá...
Ano, vím.Ale i ty špatné dny mne posílí, ze dvou důvodů- zjistím, že jsem člověk, první věc. A ta druhá?Co tě nezabije, to tě posílí!
S knihou se...snažím :)))-díky!
Moc dekuji Peto,
(Silvie, 8. 10. 2009 11:49)
jsem moc rada, ze jsem natrefila na Tve stranky a muzu cist o tvych pocitech, myslenkach a tak...Mas pravdu, ja ani nemela v planu se vyhybat spolecnosti, mela jsem v planu, vyhybat se jen dane osobe. :-) Clanek i odkaz v nem se mi moc libily, ale uprimne...moc bych se tesila, kdybys vydala knizku o te zahrade. Moc se mi to prirovnani libi. Urcite az to bude aktualni(a nenech na sebe dlouho cekat) mi dej vedet. ;-)
A s tim vyrovnanim se, ja mam pocit, ze vyrovnat se s postizenim vlastniho ditete neda. Jedine co clovek muze a vlastne i musi je, naucit se s tim zit. A myslim si, ze v tomto ja uz problem nemam. Jen obcasne myslenky, strach a hloupe otazky me dostanou. Ale kazdy mame horsi a lepsi dny. Vsak o tom vis jiste sve.
Silvi,
(Peťa, 7. 10. 2009 13:05)
chci Tï napsat od první chvíle, co jsem si tento příspěvek přečetla:
Víš, existují různé způsoby, jak se to může brát-odkazuji tě ne svůj dnešní článek:http://www.petaf.estranky.cz/clanky/ta-moje-povaha/signal-dechem---breathing-signal
Nevyhýbej se společnosti!Najdou se takoví, kteří ti to budou mít za divno-ti ale nestojí za to, aby sis kvůli nim pro Tomáška dělala těžkou hlavu!Ta kamarádka si, podle mě, neuvědomila, že ta otázka ublíží.Byl to jinak a špatně vyjádřený údiv...nevšímej si toho.
Ty máš s Tomáškem, stejně jako my ostatní, tu zahradu plnou skutečně zajímavě vonících kytiček-viz článek. Nedovol, aby ti tvou vůni někdo vzal! Sama se musíš rozhodnout, jak to cítíš-a je to mnohdy těžké. Už to ale, že o tom takto přemýšlíš, je cesta k tomu, aby ses...vyrovnala.Nevšímej si těch otázek, obrň se proti nim,protože s nimi se BUDEŠ setkávat nějčastěji...je to težké, znám to.
Už to, že se dokážeš o své pocity dělit-už to tě dělá silnou.Držím ti palce, Peťa
Držím Ti palce......
(Moje milá, 20. 3. 2010 14:49)